Jerry - Činčila vlnatá - Wilson White
Krátké seznámení
Činčila vlnatá (Chinchilla lanigera) je nejznámějším zástupcem nevelké čeledi činčilovitých (Chinchillidae), kam patří celkem šest druhů hlodavců, řazených do tří rodů. Kromě činčily vlnaté nazývané někdy také dlouhoocasá sem patří ještě činčila krátkoocasá (Chinchilla chinchilla). Názvy činčil však bývají často zaměňovány, a navíc se mnoho zoologů domnívá, že na farmách a v domácnostech jsou vlastně chováni kříženci obou uvedených druhů. Vlastním činčilám jsou blízce příbuzné tři druhy rodu Lagidium nazývané dříve pakrálíci, dnes jsou však také označovány jako činčily – činčila horská (Lagidium peruanum), činčila ušatá (Lagidium viscaciai) a činčila černouchá (Lagidium wolffsohni). Největší činčilou je viskača (Lagostomus maximus), která na rozdíl od všech předcházejících druhů obývá spíše nížiny.
Činčila vlnatá dorůstá v dospělosti délky těla 250-280 mm, délky ocasu 170-180 mm a hmotnosti 500-600 g. V přírodě mívá činčila 1-3 vrhy po 1-6 mláďatech. Březost trvá 111-113 dní, mláďata se rodí značně vyvinutá-hned po narození vidí a jsou osrstěná. Pohlavně dospívají v 5. až 6. měsíci, ale k chovu by se měla požívat až od 10. měsíce, kdy jsou teprve plně tělesně vyvinutá. Samice mohou být odpářeny do 48 hodin po porodu, jinak se páří obvykle až po odstavu mláďat, tj. asi po 8 týdnech. Říje se u nich dostavuje v 28-32 denních intervalech. Průměrně se činčily dožívají věku 10-15 let, ale byly zaznamenány i jedinci staří 22 let.
Odkud pocházejí
V současné době žijí poslední zbytky populací činčil vlnatých na poměrně nevelkém území chilských And v nadmořských výškách 1500-2000 m. V minulosti však obývaly ve velkém množství rozsáhlá území i v nižších polohách. Z hlediska člověka jsou kraje obývané činčilami velice nehostinné, s nízkou průměrnou teplotou, neustálými větry, a nepatrnými, většinou sněhovými srážkami. Půdu zde pokrývá jen sporá vegetace sestávající hlavně z tvrdých travin a ostnitých keřů, jejichž listy tvoří převážnou část jídelníčku činčil.
Činčila jako kožešinové zvíře
Již dávno před příchodem španělských kolonizátorů si Indiáni obývající svahy jihoamerických And povšimli mimořádně hřejivé a husté srsti činčil. Vyráběli z jejich kožešin lehké a teplé oděvy i ozdobné doplňky. Jejich lov prováděný po staletí však nenapáchal na stavech činčil vážnější škody. Zlom nastal až po příchodu bělochů, kteří činčily v bezohledné honbě za ziskem hromadně vybíjeli a okolo roku 1900 je přivedli na pokraj vyhubení. Jejich záchranou se paradoxně stal dnes tak odsuzovaný chov na kožešinových farmách, který poprvé úspěšně zavedl Ing. M. F. Chapman roku 1923. Brzy se proto nevyplatilo pořádat nákladné lovecké výpravy za posledními zbytky činčil a jejich stavy v přírodě se pozvolna stabilizovaly. Přes úspěšný chov patří výrobky z činčilých kožešin stále mezi luxusní zboží. Není ani divu, protože na jeden dámský plášť se spotřebují kožky až ze stovky zvířat a kožešina není přes svoji krásu příliš trvanlivá. Farmový chov v posledních letech nejen pokrývá poptávku kožešníků, ale přebytečné činčily se stále častěji dostávají do domácností jako mazlíčci. Nelze se tomu divit, protože činčila je pro domácí chov mimořádně vhodná – je temperamentní, nenáročná na potravu, snadno zkrotne a při dobré péči se i pravidelně množí.
Jak je ubytovat
Nejvhodnější pro ubytování činčil je prostorná voliéra umístěná v chladnější části bytu, co možná nejdále od ložnic. Činčily jsou totiž aktivní v noci a dokáží natropit pořádný hluk. Neměli bychom nikdy chovat činčilu samotnou, i když takové zvíře snáze zkrotne, ale vždy alespoň pár, nebo ještě lépe samce a dvě až tři samice. Nároky na prostor pro takovou skupinu jsou ovšem značné a voliéra by neměla být menší než 2x1x2 m. Vnitřek voliéry vybavíme kmenem a několika špalky, po kterých činčily rády lezou, jednoduchými poličkami na stěnách, kde odpočívají a rozhlížejí se po okolí a budkami, kde se mohou ukrýt. Dno vysypeme tenkou vrstvou pilin nebo hoblin, které nám značně usnadní úklid. Pokud naše prostorové možnosti nedovolují takovou voliéru postavit, můžeme se spokojit s klecemi používanými na farmách, které jsou občas k dostání v chovatelských prodejnách. Obvykle jsou řešeny jako dvojklece určené pro dvě samice, mají uprostřed koupelničku se suchým, jemným pískem a vzadu chodbičku, kterou obývá samec – ten má ovšem přístup i do oddělení samiček. Klece jsou vybaveny automatickými krmítky a napáječkami. V nouzi lze použít i klece prodávané pro morčata, ale vzhledem k daleko vyšší pohyblivosti činčil je nutné je pravidelně nechat pod pečlivým dozorem proběhnout volně po bytě.
Co budou jíst
Základem krmení je hrubší, dobře vysušené seno, kterého by činčily měly mít vždy dostatek. Krmnou dávku doplňujeme každý den polévkovou lžící granulí pro činčily pro jedno zvíře, nebo místo nich můžeme použít přibližně stejné množství zrní. Přitom dáváme přednost méně olejnatým druhům – kukuřici, pšenici, ovsu, ječmeni, hrachu, případně ovesným nebo pšeničným vločkám. Slunečnici, lněné semínko, sóju nebo různé oříšky přidáváme jen v nepatrném množství, protože činčily snadno tloustnou. Jako pamlsek rády přijmou rozinku, křížalu a jablko nebo bodlák. Zeleného krmení dáváme jen málo – pro jednu činčilu postačí rostlinka vojtěšky nebo 2-3 lístky pampelišky, případně odpovídající množství trávy. Naproti tomu by činčily měly mít neustále dostatek čerstvých větví na ohryz. Při jejich výběru však musíme dávat pozor na jedovaté druhy – nejvhodnější jsou větve ovocných dřevin. Vodu k napájení používáme studniční, vodovodní musíme převařovat, abychom ji zbavili chlóru.
Jak se zvířaty zacházet
Při dobré péči a laskavém zacházení činčily snadno zkrotnou a bez nesnází se dají brát do rukou. Musíme však přitom být opatrní, ani ne proto, aby nás zvířata nekousla, ale hlavně kvůli tomu, že jejich obrannou reakcí je ztráta srsti, která zůstane při napadení útočníkovi v tlamě či zobáku, zatímco činčila může uniknout. Krotká zvířata proto podebíráme dlaní pod břichem, méně ochočená chytáme za kořen ocasu nebo za ucho a teprve pak je podebereme rukou.
ZDROJ : http://www.zoopraha.cz/cs/napiste-nam/poradna-pro-chovatele/cincila-vlnata
Komentáře
Přehled komentářů
Činčily chovám a některými věcmi zásadně nesouhlasím!!!
Činčilu krmíme senem a zelenými peletami NIKDY né zrním! (To už je obsaženo v peletkách a proto není nutné ho přidávat!). Dále činčile nedáváme ani slunečnici, ani sóju a už vůbec né ořechy jakýhokoliv druhu!!! Ořechy a podobně mají za příčinu steatózu (pro činčilu smrtelné ztučnění jater!)
Více na mých stránkách http://chsvertuamor.webnode.cz/
S pozdravem V.W.
Činčila
(Vera W., 4. 4. 2012 17:35)